všichni už šli spát. rodiče se právě uložili ve vedlejším pokoji a potichu si povídají, poněvadž táta byl teď pár dní pryč... já mám za zády palandu se spícím bratrem a doufám, že ho moc nebudím ťukáním do klávesnice. tohle je výkřik zoufalství, který nemůžu vykřiknout nahlas, neboť je už moc pozdě. výkřik zoufalství nad sebou samou, nad mojí slabou vůlí, nerozhodností... a neschopností plnit to, co mám dělat.

...

i když... ne. tak špatný to není. ve skutečnosti ne, tohle je jen chvilková slabost mysli. tenhle víkend jsme se s mamkou tak bavily a ona mi vyprávěla různé zajímavosti z historie naší rodiny... věci, které jsem nikdy předtím neslyšela a teď mě dojaly... třeba o mém pradědečkovi, který bojoval ve válce, ale všechno přežil a vrátil se domů za prababičkou, která na něj čekala... nebo jak byli oba moji dědečkové několikrát málem zabiti. nacisty a potom komunisty.... ale přežili. zůstali naživu.

posiluje to ve mně pocit, že se Někdo doopravdy stará, že Bůh mě tady chtěl mít, že na světě je něco, co čeká jenom na mně, až to udělám. existuje důvod, proč jsem tady. já ho možná ještě neznám, ale... tolik "náhod" se stalo také proto, abych se já narodila...