„Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12)

Zakusili jste někdy žízeň po nekonečnu?
Pocítili jste někdy ve svém srdci vroucí touhu obejmout nekonečno?
Nebo jste se snad někdy cítili ve svém nitru nespokojení s tím, co děláte, s tím, co jste?
Je-li tomu tak, snad budete šťastní, najdete-li nějakou radu, která vám pomůže dosáhnout plnosti, po níž dychtivě toužíte, která by nezanechávala smutek nad prázdnotou plynoucích dní…
Existuje slovo v evangeliu, které vede k zamyšlení a jakmile ho alespoň trochu pochopíme, působí radost. Je v něm shrnuto to, co máme v životě dělat. Zahrnuje každý zákon vtištěný Bohem do hloubi srdce všech lidí.
Poslechněte si ji:

„Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“

Tato věta se nazývá „zlaté pravidlo“.
Přinesl ji Kristus, ale byla již obecně známá. Obsahoval ji Starý zákon. Byla známá Senekovi, na východě ji opakoval Číňan Konfucius, a pak i jiní. Vyjadřuje to, jak velice leží Bohu na srdci, jak touží po tom, aby si z ní všichni lidé učinili normu svého života.
Krásně se čte a zní jako heslo.
Poslechněte si ji ještě jednou:

„Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“

Milujme takto každého bližního, kterého během dne potkáme.
Představme si, že jsme v jeho situaci a jednejme s ním tak, jak bychom chtěli, aby se jednalo s námi, kdybychom byli na jeho místě.
Hlas Boha, který přebývá v nás, nám vnukne, jak za všech okolností lásku vhodně vyjádřit.
Má hlad? Pomysleme si: já mám hlad. A dejme mu najíst.
Trpí nespravedlností? Jsem to já, který jí trpí!
Je v temnotě nebo pochybnostech? Jsem v nich já. Povzbuďme ho, sdílejme jeho utrpení a nedejme si klidu, dokud nepřijde zase světlo a neuleví se mu. My bychom si také přáli, aby se s námi takto jednalo.
Má nějaký handicap? Chci ho milovat tak, jako bych na svém těle a ve svém srdci cítil jeho postižení. Láska mi napoví přesně to, co je třeba udělat, aby pocítil, že je rovný ostatním, dokonce že má milost navíc, protože my křesťané víme, jak velikou cenu má bolest.
Jednejme tak se všemi, bez jakéhokoliv rozlišování mezi člověkem sympatickým a nesympatickým, mladým a starým, přítelem a nepřítelem, příslušníkem stejného národa a cizincem, hezkým a ošklivým… Evangelium má na mysli všechny.
Možná vás má slova udivují.
Chápu to. Nejspíš se vám zdají příliš prostá, ale jakou proměnu vyžadují! Jak jsou vzdálená od našeho běžného způsobu myšlení a jednání!
Ale odvahu! Zkusme to!
Jeden den takto prožitý má hodnotu celého života. Večer nepoznáme sami sebe. Zaplaví nás nikdy nepoznaná radost. Pocítíme novu sílu, Bůh bude s námi, protože je s těmi, kdo milují.
Jeden den po druhém bude naplněn.
Možná, že někdy zpomalíme, budeme ztrácet odvahu, budeme čelit pokušení všeho nechat a vrátit se k dřívějšímu způsobu života…
Ale ne! Odvahu! Bůh nám dá milost.
Začínejme vždy znovu.
Vytrváme-li, uvidíme, jak se svět okolo nás pomalu mění!
Pochopíme, že evangelium přináší ten nejvíce oslňující život, zapaluje ve světě světlo, dává smysl naší existenci, je principem řešení všech problémů.
Nepocítíme klidu, dokud svou mimořádnou zkušenost nesdělíme druhým: přátelům, kteří nás mohou pochopit, příbuzným, komukoli budeme mít touhu ji předat.
Znovu se zrodí naděje.

„Co tedy chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.“

Chiara Lubichová

Publikováno v knize: La dottrina spirituale, Roma 2006, str. 187.

 

převzato z www.focolare.cz