Tak a je to tu: v posledních minutách roku 2011, který alespoň pro svou osobu skromně prohlašuji rokem Take That, je tady: dlouho očekávaný nikoli dýchánek, nýbrž článek. Jak to všechno v tom Mnichově bylo. Upozorňuji, že toto je zkrácená verze určená pro veřejnost :) Zároveň se omlouvám, neboť je to verze pravděpodobně dosti nevyvážená. Některé pasáže jsou podrobněji než jiné a žádné pravidlo pro to není. Zkrátka nebylo jednoduché to sepsat...

Prosím v žádném případě to nevnímejte jako nějaký „objektivní“ článek o tom, jak koncert vypadá. Objektivita se nekoná, neb je to velmi osobní zážitek :) Fakt je ten, že když to člověk vidí poprvé a víckrát už ne, není ani v lidských silách, aby to všechno pojal: celou tu produkci a co se kde děje, kolik tanečníků kde tancuje... Pro mě to byl úplně první koncert takového rázu. A i když jsem předem viděla pár videí a nějaké fotky, stejně jsem po většinu času zírala s otevřenou pusou.

Taky teda zatím je to bez klipů. Z DVD jsem totiž zatím viděla jen ukázky a i tak je pro mně teď naprosto nemožnéééé vybrat, která část je nejlepší. Takže dnes jen (snad ne) suchý text a možná pár obrázků. Mohla bych sice mluvit jen o koncertu, ale nakonec si neodpustím trochu vyprávění okolo. Vynechávám cestu tam, cestu zpátky a kdoví co. Zkrátka stal se zázrak a já jsem byla v Mnichově.

Už den před koncertem jsem se odpoledne vydala na obhlídku Olympia-parku, abych se pěkně zorientovala, našla nejkratší cestu od metra, správný vchod na stadion apod :) U vchodu na stadion už byl jeden stan se skupinkou oddaných fanoušků. Exciting! Chtělo by se říct, že ticho před bouří, až na to, že ticho nebylo, protože v Olympia-parku byla (nevím, možná je tam stabilně pořád) pouť s ruským kolem a další spoustou atrakcí... A před bouří nebylo, protože se zrovna rozpršelo a bouře byla :D Takže jsem maličko zmokla :)

Takže už se jenom jednou vyspím a uvidím Take That!!!! => Vůbec jsem se nevyspala :D Nejdřív jsem se těšila, pak jsem byla nervózní, pak jsem se zase těšila… pak jsem přemýšlela, jak kudy budu po telefonu navigovat kamarádky, až ráno přijedou… Ještě po půlnoci jsem nemohla usnout. a vzbudila jsem se v půl čtvrté a už jsem nezabrala :D Takže sbírání sil na náročný den se trochu nepovedlo :D

Náročný den to tedy vskutku byl, především po fyzické stránce. Takový menší survival. Nepřestává mě udivovat, co všechno lidské tělo vydrží, když mu prostě namluvím, že to má vydržet. A tak jsem celý den přežila o půl litru vody a ovocných žvýkacích bonbonech (Nadoj duhu! Ochutnej Duhu! Skittles mi před začátkem koncertu skutečně zachránily život!!!) Toaletu jsem navštívila v 11:30 a pak až někdy kolem půlnoci. To máte tak, když chcete být na koncertě hodně vpředu, musíte pro to něco obětovat. A obrnit se nekonečnou trpělivostí na takovou menší frontičku :P

Nejlepší bylo, že když už nám to čekání začínalo lézt na nervy a nálada poklesla, ozvaly se ze stadionu tony nám tak dobře známých písní a mohli jsme si aspoň poslechnout část zvukové zkoušky :) Celý ten shromážděný dav hned trochu pookřál :) To vám totiž připomene, proč tam vlastně sedíte už od rána, proč se tam trápíte na sluníčku a obklopení spoustou cizích lidí. A najednou je to zase všechno v pohodě :) Tak jsem si trochu zabroukala a při představě, že za  X hodin, budu tam uvnitř a uvidím hochy, jak tu písničku zpívají… Zkrátka z otravného čekání bylo zase na chvíli těšení :)

Na 15hod bylo psané otevření vchodů. Došlo k tomu až asi o hodinu později, což ale nic nezměnilo na tom, že nedočkavý čekající dav byl už od tří poněkud nervózní. Ten poslední kousek čekání opravdu nebylo nic příjemného. Jakmile se totiž zdálo (pouze zdálo!), že už se budou otvírat brány, dav vás prostě odnesl. To jako vy nikam nechcete jít, lidi před váma nikam nechtějí jít, ale lidi za váma ano. A vžummm, najednou stojíte o několik metrů vpředu a v obklíčení těl se nemůžete ani pohnout. Počasí bylo naštěstí milosrdné a v této nejnáročnější chvíli se začaly stahovat mraky a čerstvý vzduch věštil, že nám asi trochu sprchne. Bohu díky za to, protože jinak bych tam asi omdlela. Ačkoli... ono nebylo, kam omdlít, takže vlastně poho. Takže: veškeré síly soustředit na to, aby mi nebylo špatně, při každém závanu větru se zhluboka nadechnout. Dávat pozor na občanku a vstupenku v ruce. A psychicky se připravit na závod do první řady k B-stage. Ještě než se brány otevřely, skutečně dorazil déšť. Šikovná Mařenka se velmi úsporně oblékla do šusťákové bundy a trpělivě čekala dál.

Pršet nepřestalo, ani když nás konečně pustili dovnitř. Několikrát zkontrolovali, jestli jméno na vstupence souhlasí se jménem na občance, prohlédli příruční zavazadlo. Prší! Prší! Na okraji stadionu, rozhlédnout se, B-stage. pravá strana. tam chci. a dolů po schodech. Nespadnout. Co nejrychleji, ale nespadnout. „Please do not run in the stadium. The floor is slippery when wet.“ No dobře no, tak nebudeme běhat. Ne moc. Rychlo-chuzí se dostaneme přes ty jejich šikany ze zábran a už jsme u B-stage. První řada už je zabraná. Tak vybrat nějaké pěkné místo v druhé řadě. Vybrala jsem si, zhruba uprostřed B-stage, za holkama, přes které jsem usoudila, že třeba i něco uvidím. Fine. Takže se hezky postavit, rozkoukat a počkat, až přestane pršet. Eventuelně i přestalo :)

Stadionek se nám pomalu plní :) picture courtesy of Hanka Volešáková :)

Jo, nakonec jsem teda stála „sama“, bez svých spolucestující kolegyň z Čech, protože jsme měly každá zájem o jinou stranu podia. Ale bylo to úplně v pohodičce. Takže ještě 3 hodiny dalšího čekání, než nastoupí alespoň předkapela. Aby nám to líp utíkalo, aspoň byla puštěná nějaká repro-muzika. a později se taky o zábavu prvních řad staral takový moc sympatický pán, co tam obcházel :) Jinak já jsem si hezky popovídala s jednou slečnou z Izraele, co stála vedle mě :) a pak ještě tam byla jedna moc milá slečna z Dánska, která měla taky ráda Jasona :) No a tak jsme čekali a čekali. Jak se to blížilo, hemžila se kolem B-stage spousta důležitých lidí... technici s krásnými nápisy na tričku („The independent republic of the B-stage“ :) Love the crew!!! and love the dancers. pořád jsem myslela na ty všechny lidi, na tu obrovskou partu lidí, co to dala dohromady a 2 měsíce s tím pak jezdila po světě a teď jim to všechno končí. dnes naposled... cca v 19:15 konečně předkapela: Pet Shop Boys!

Ano, slyšíte dobře! Tak velké jméno jako Pet Shop Boys jede jako předkapela. pro Take That :) innit amazing? Kdy já se dostanu někam ven na pořádnej koncert a teď mám dvě slavné kapely najednou! The Pet Shop Boys set was fun! Většina z písní byly jejich světoznámé hity, na které mohli všichni tancovat, ale tak trochu jsme si šetřili energii na později. Takže jsme se rozezpívali na věcech jako Heart, Go West, It’s a Sin, Always On My Mind, Suburbia. Ať žijí 80. léta! :) Když dohráli Pet Shop Boys zbývalo ještě půl hodiny. Ještě 30 minut než přišli ti, na které jsme všichni celý den čekali.

Pak už jen 3 minuty na budíku, 1 minuta, půl minuty, 10 sekund... ... ...

A pak už před námi stáli Howard, Gary, Mark a Jason. První část koncertu byla TT4 a jejich největší hity: Rule The World, Greatest Day, Hold Up A Light, Patience, Shine. A většinu toho setu odzpívali na B-Stage. To znamená přímo přede mnou!!!

Bylo opravdu velmi, velmi výjimečné vidět je z takové blízkosti a zpívat s nimi! Zpívat a skákat a tančit... jako bych v té show vystupovala s nimi. Bylo to jako by měli nějaké zvláštní světlo, které jsme my všichni okolo chtěli nasát a být v něm. Ale zároveň jsme posílali naše vlastní světlo, naši lásku zpátky k nim. Takže ve výsledku to byla vzájemná výměna. Vzpomínám si, že Mark jednou v rozhovoru řekl, že živá vystoupení jsou jejich způsob, jak poděkovat za neutuchající podporu fanoušků, kteří si kupují alba atd. Ale ono to platí i naopak. Tím, že si koupíme lístky a jdeme na koncert zase my děkujeme jim. Děkujeme Take That za jejich hudbu, za to kdo jsou a co pro nás znamenají.

Druhá část potom patřila pouze a jedině panu Williamsovi. Málem jsem prošvihla chvíli proskočil obrazovkou a nastoupil tak na jeviště, protože jsem si zrovna ukládala telefon do tašky... Ale jestli tohle není dramatický příchod na scénu, tak ž nevím, co je! Já se nepovažuji za nějakého super velkého Robbieho fanouška. pardon kamaráda. No možná spíš za kamaráda než za fanouška... Ale jako člověka ho mám ráda. Mám ho ráda pro podobnosti mezi mnou a ním. Mám ho ráda, protože vím, jak těžké a děsivé to pro něj někdy je. A zvládl to! Myslela jsem na jeho blog, jak psal, na co myslí těsně před tím, než skočí... a byla jsem na něj tak pyšná! a šťastná. Měla jsem z něj opravdu radost, že tohle dokáže! Takže jsem prostě ječela jako blázen (stejně jako všichni) na přivítání pro Mr Robbie F***ing Williamse. Skutečně umí strhnout dav.

Robbieho set zahrnoval největší hity jeho kariéry: Let Me Entertain You, Rock DJ, Come Undone Skvělá pařba! Neumíte si představit, jak obrovsky jsem si to užívala, že můžu skákat a zpívat z plných plic! Co je mi po těch, kdo se na mě dívali divně, že chci jet ně nějakej koncert. Byla to prostě pecka! a potom zase tekly slzy, protože Feel... protože jsem jednu dobu zjistila, že ta písnička je prostě o mně. doslova. a Angels, kterou jsme měli zpívat pro všechny naše drahé, co nám už odešli, pro nemocné, nebo prostě pro někoho, koho bychom tam chtěli mít u sebe, ale nešlo to. Nebe bylo strašně krásné v tu chvíli. Začínalo se stmívat. Celý stadion zpíval a já byla tak hrdá a ... poctěná, že můžu zpívat s Robem. a jak nám to šlo!

Potom byla taková mezihra ... úplně strašně zajímavě choreograficky ztvárněné a zpracované! Ale to jsem v tu chvíli sotva stačila vnímat. Akorát vím, že všechny ty tanečníky a tanečnice moc obdivuji. taky bych to chtěla umět. Někdy se k tomu snad  vrátím, až budu mít DVD a budu si ty pasáže moct pořádně prohlédnout. Po tomhle úvodu tedy... Kruh se uzavřel, osud se naplnil! TT5 spolu.

Stáli nahoře na takovém ochozu vysoko nad podiem a zpívali… co jiného než The Flood. Musím říct, že jsem měla slzy v očích. Byla to hodně emotivní chvíle… Ta písnička byla první, kterou vydali zase v pěti. První písnička, jejíhož vydání jsem byla živým účastníkem. Od doby, kdy jsem se stala fanynkou, tohle byl pro mě první nový song…  Potom byla série písní z Progresu. SOS, Underground Machine. úúúúplně skvělá pecka! já už jsem ji předtím měla docela ráda, ale po živáku... skvělá choreografie a všechno... TT zase hráli na nástroje :) a taky tancovali, i když to jsem moc dobře neviděla. Ke konci písně se pak zase všichni přesouvali na B-stage a wooow. Jak se celý ten dav diváků otočil a namáčkl  na nás, málem jsem na chvíli ztratila rovnováhu. Musela jsem se trochu sebrat, udělat si kolem sebe prostor. To bylo totiž poprvé, kdy Robbie přišel k nám na B-stage a viděli jsme zblízka i jeho :)

Kidz... o tom bych mohla psát dlouho a dlouho. Úžasné divadelní ztvárnění! Na B-stage vyrostla šachovnice. a tanečníci představovali bílé a černé figurky. v nádherných kostýmech! Mark zpíval. Jason byl kapitán černých, Gary jeho sekundant. Howard kapitán bílých a Robbie jeho sekundant. Nádherné představení! a uprostřed se to zastavilo a za doprovodu Robbieho Rudeboxu si to Jay a Howard rozdali osobně! Úplně super a cool dance-off!!! (jakože taneční souboj ;) Řeknu vám, docela mi jako spadla čelist. A to jsem věděla, že to přijde. Dokonce jsem toho i kousíček předtím viděla na youtube... Ale to prostě nejde tohle!!! Zamilovala jsem se do Howarda a jeho tance... a Jay... toho jsem milovala vždycky :) ú-ž-a-s-n-é!!! (A až budu mít DVD, tak se to tom rozepíšu zase ;))

Tuhle část potom zakončily Pretty Things s pěknou baletkou.

Rodinná atmosféra :) picture courtesy of Kateřina Helceletová :)

Další segment byla taková klidnější vzpomínka na staré dobré časy: Malé medley složené z největších hitů z počátku 90.let. Take That and Party, Do What You Like, It Only Takes a Minute a Could It Be Magic. Kolem toho byla docela legrace :) A pak tedy vážněji: A Million Love Songs. Jason hrál na kytaru, Gary na piano, my všichni na stadionu jsme zpívali. Bylo to kouzelné. Pokud lze mít rodinnou atmosféru s 68 000 lidí, tohle bylo ono. Potom ještě Babe, Everything Changes a Back For Good.

Potom Pray se svoji tradiční boybandovskou choreografií :) Love Love to potom zase hezky roztočila a Om přivezl chlapce zpátky na B-stage.

Bylo jasné, že už se show pomalu chýlí ke konci, neboť na řadu přišlo Never Forget, mezinárodní Take Thatí hymna :) Začátek dali pěkně acapella jen v pěti a pak se to pořádně rozjelo a postupně přišli i další účinkující. Jedna z těch tanečnic byla na bariéře přímo před náma. Moc se smála, byla plná energie a skvěle si to užívala :) A všech 68 tisíc zvedalo ruce a zpívalo „Neeeeeever forget where you’ve come here from!“ Nádhera. a první klanění a jakože konec. Kluci slezli dolů z podia, já se rozhlédla a teprve tehdy jsem si všimla, že mezitím se Om postavil! Takový mechanicky obřík se tam hýbe a vstává, ale já jsem měla oči jen pro těch 5 pánů přede mnou a vůbec jsem si ho nevšimla :D Teď tam nad námi stál, ruce v takovém otevřeném a snad i ochranném gestu.

To je ta "malá" stojící postavička, kterou jsem poněkud přehlédla :) pic by Hanka V. ;)

A přííídavek!!! Relight My Fire. Skvělá party! Bylo vidět, jak moc si to všichni užívají. A když skončilo, tak je tanečníci přepadli a dali pořádný group hug. to jsou ty poslední koncerty na turné, kde to všechno končí ... :) Pak nastalo děkování: Jason děkoval tanečníkům, Mark všem, co na tour pracovali, Howard poděkoval Pet Shop Boys. A potom ještě jednou Mark – děkoval nám, publiku, za to že jsem při nich stáli po celých těch 20 let. A pak tam všichni stáli, na krajíčku podia a uklonili se. A my všichni tleskali s rukama nad hlavou. Dokud nepřišla ta chvíle, na kterou jsme všichni (tajně) čekali: Eight Letters. Píseň, při které sejdou dolů z podia a jdou podél bariér, aby pozdravili fanoušky a podali jim ruku :)

Nejdřív Rob sešel ze schodů blízko nás, ale jen se smál, zamával nám a šel někam jinam. Jak se v tu chvíli ten dav za náma namáčkl, to bylo docela jedno, jestli jste první nebo druhá řada. Jsem byla taková jeden-a-půltá řada :) Potom přicházel podél bariéry Howard.  Natáhla jsem se mezi dvěma německýma slečnami přede mnou a podařilo se mi dotknout se jeho ruky, jak procházel kolem nás. Hmmm :) No a potom se pomalu blížil ... (Hádejte, proč jsem chtěla být na této straně podia ;) ... Jason Orange, osobně :) Tak blízko, tak blizoučko! Přišel k nám, podal ruku slečně po mojí levici, mě přešel, jako bych tam nebyla, podal ruku slečně po mojí pravici a pokračoval dál. Hmmm :(  Musela jsem se trochu sebrat, abych mohla naposledy pořádně zatleskat, když chlapci vystoupili znova na hlavní podium a naposledy se uklonili a zamávali nám. A bylo po všem. Koncert skončil, turné skončilo.

Sebrala jsem ze země několik žlutých lístečků na památku, vyměnila si úsměv s dánskou Jasonettkou a rozloučila se s dívčinou z Izraele. Byla jsem děsně unavená. A totálně jsem přišla o hlas :D Fakt mi bylo fyzicky děsně špatně, ale podařilo se mi zůstat při vědomí a dostatečně zodpovědná, abych nás dovezla zpátky domů. Teda jako tam, co jsme spaly. Zkusila jsem si poznamenat nějaké pocity, nebo myšlenky, ale moc to nešlo. Bylo to prostě tak nepochopitelné a neuvěřitelné, že jsem JE VIDĚLA!!! Z takové blízkosti!!! A naprosto už chápu, že hodně lidí chodí během turné na víc koncertů. Jeden nestačí. To jste akorát překvapeni a příliš věcí uniká vaší pozornosti.

Prostě neuvěřitelné! Nějak jsem to nedovedla pochopit, jako bych si to ani nepamatovala. Viděla jsem Markieho, Howarda, Garyho, Roba a Jasona. A 2,5 hodiny jsem s nimi zpívala!

Druhého dne ráno jsem se probudila překvapivě dřív, než jsem musela, celá usmátá :) Cítila jsem se skvěle. Měla jsem spoustu energie! Chtěla jsem tancovat! Nevím jak, ale fyzické vyčerpání ze mě spadlo. ...

A co bylo dál? Potom začal můj nový život.

Měla jsem do té doby dost těžký rok. Jen pár měsíců předtím jsem byla deprimovaný uzlíček nervů, který se bál úplně všeho: chození ven, nových lidí, velkého množství lidí… Bylo nepředstavitelné, že bych mohla vidět Progress Live. Ale něco se změnilo. Dostala jsem šanci a jako zázrakem jsem měla dost odvahy ji uchopit. A dalo mi to tolik energie a naděje, abych prostě žila. A nakonec jsem cestovala s lidmi, které jsem předtím vůbec neznala, nezpanikařila jsem, neztratila jsem se ve městě… Pořád nevím, z čeho jsem šťastnější: z toho, že jsem poprvé viděla Take That, nebo z toho, že jsem to dokázala! Měla jsem dost sebevědomí, abych šla na obrovský koncert, víceméně sama a sakrapořádně jsem si to užila! Tomu říkám  p r o g r e s s : z ubohé trosky do dívky, která vstane a jde tam, kam chce jít.

God save the Queen, God save all of you and God save Take That for changing my life!