„Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“ (Jan 4,34)

 

Máme před sebou nádherné Ježíšovo slovo, které si určitým způsobem může pro sebe opakovat každý křesťan, a – žije-li podle něho – může na svaté cestě života dojít velmi daleko.
Ježíš, sedící u Jakubovy studny v Samařsku, dokončuje svůj rozhovor se Samaritánkou. Učedníci, kteří se vrátili z blízkého města, kam šli nakoupit, se diví, že Mistr hovoří se ženou, ale nikdo se ho nezeptá proč. Když Samaritánka odejde, pobízejí ho, aby jedl. Ježíš vytuší jejich myšlenky a vysvětlí jim, jaká je jeho hlavní pohnutka: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“
Učedníci to nechápou. Myslí na hmotný pokrm a ptají se jeden druhého, jestli někdo v jejich nepřítomnosti přinesl Mistrovi jídlo. Ježíš proto otevřeně říká:

 

„Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“

 

Pokrm člověk potřebuje každý den, aby se udržel při životě. Ježíš to nepopírá. Hovoří zde právě o pokrmu, o jeho přirozené potřebě, ale dělá to proto, aby potvrdil existenci a potřebu jiného pokrmu, pokrmu důležitějšího, bez něhož se nemůže obejít.
Ježíš sestoupil z nebe, aby plnil vůli toho, který ho poslal, a aby dokonal jeho dílo. Nemá úmysly a plány své, ale svého Otce. Slova, která říká, a díla, která koná, jsou Otcova; nekoná svou vůli, ale vůli toho, který ho poslal. To je Ježíšův život. Když žije takto, je jeho hlad nasycen. Tímto způsobem se živí.
Plné přilnutí k Otcově vůli charakterizuje celý jeho život, až po smrt na kříži, kde dovršuje dílo, které mu Otec svěřil.

 

„Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“

 

Ježíš pokládá za svůj pokrm plnění Otcovy vůle, protože při jejím uskutečňování - když si ji „osvojuje“, když se jí „živí“ a ztotožňuje se s ní - dostává Život.
A jaká je vůle Otce, jeho dílo, které má Ježíš dovršit?
Dát člověku spásu, dát mu Život, který neumírá.
Zárodek tohoto Života předal Ježíš samařské ženě, když s ní krátce předtím s láskou hovořil. Brzy poté učedníci vidí, jak tento Život roste a šíří se, protože Samaritánka se svěřuje se svým nově objeveným a obdrženým bohatstvím ostatním Samaritánům: „Pojďte se podívat na toho člověka... Snad je to Mesiáš?“
Ježíš v rozhovoru se Samaritánkou zjevuje plán Boha, který je Otec a přeje si, aby všichni lidé dostali dar jeho života. Toto dílo chce Ježíš naléhavě dokonat, aby je poté svěřil svým učedníkům, církvi.

 

„Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“

 Můžeme i my žít podle tohoto Slova, tak charakteristického pro Ježíše, které zrcadlí zcela zvláštním způsobem jeho existenci, jeho poslání a jeho horlivost?
Zajisté! Bude třeba, abychom i my naplňovali to, k čemu jsme určeni: být dětmi Otce skrze Život, který nám Kristus předal, a tak živit svůj život jeho vůlí.
Můžeme to dělat tak, že budeme okamžik za okamžikem dokonale uskutečňovat to, co On od nás chce, jako by to byla naše jediná práce. Bůh totiž nechce nic víc.
Živme se tedy tím, co od nás Bůh okamžik za okamžikem chce, a zakusíme, že nás to nasytí. Dá nám to pokoj, radost, štěstí, dá nám to – a není přehnané to říci – předchuť blaženosti.
Takto i my budeme s Ježíšem den za dnem přispívat k  dovršení Otcova díla.
Bude to nejlepší způsob, jak prožít Velikonoce. 

Chiara Lubichová 

____________
Jan 4,29.

 

(Převzato z www.focolare.cz)