Pozor! To tu ještě nebylo! Maree přečetla knihu, která ji zaujala natolik, že vám ji chce doporučit a napsat o ní pár slov. Skutečně jen pár slov. Už je to teda pár měsíců, co jsem ji četla, ale jak se rok pomalu blíží ke konci, chci se zbavit restů a dokončit už dlouho rozepsané články. Tohle je jeden z nich:

Jde o knihu "Kite Runner", jejímž autorem je Khaled Hosseini. V českém překladu vyšlo jako "Lovec draků", s čímž nejsem zcela spokojená a ztotožněná, ale přiznávám, že nic lepšího mě nenapadá. Jen se mi na tom nezdá, že název Lovec draků vyvolává konotace spíš fantasy rázu, kde hrdna ve zbroji bojuje s příšerou chrlící oheň. A nevyvolává to představu papírového draka vznášejícího se ve větru. I když třeba nemáte zpočátku ponětí, kdo by takový "kite runner" mohl být ;)

Hlavní postavou je... Chtělo by se mi říct, že hlavní postavou je Afghánistán, ale chcete-li, abych vám označila nějakého člověka, je to Amir. Amir vypráví o svém dětství v Kábulu a vyrůstání se svým sluhou a vlastně i kamarádem Hassanem... To je základní premisa, ale jak to dál pokračuje už není zdaleka tak idylické. A pokračuje to dlouho: až do dospělosti obou. Líbí se mi, jak (tím, že většina je vyprávěná v retrospektivě) autor nenápadně podstrkuje taková malá předznamenání toho, že se stane něco strašného, a tím udržuje čtenáře ve stálém napětí a zvědavosti, jak a co se teda přihodí...

Pro mě, jako asi pro mnohé, byl Afghánistán a válka/y v Afghánistánu poměrně prázdný pojem... Tahle kniha to změní. Dá vám určitou představu o té zemi, o jejím lidu, o kultuře... A dá vám taky ochutnat nepatrný zlomek toho, co tam ty válečné konfilkty, změny režimů a nepokoje způsobily - jednak v rovině národní, jednak v konkrétních lidských životech, které byly proměněny v tragedii. Aby toho nebylo málo, také se při čtení blízce setkáte s tématy rasové a náboženské diskrimace, s šikanou. Všechno prostě souvisí se vším.

Není to pěkné a příjemné čtení. Někdy je to dost ... kruté, explicitní, ... Slabším povahám nedoporučuji.

Je to drama o osobním růstu, o vině, o odpuštění, vlastně i o pokání a odpuštění sám sobě... Tohle je to, čím je tak kniha univerzální a blízká každému člověku, nehledě na národní či náboženskou příslušnost. I když ne všichni samozřejmě procházíme tím, čím museli projít hrdinové tohoto románu, je to něco, s čím je každý člověk ze své lidské podstaty schopný se ztotožnit. A nadto, jen tak mimochodem, je tu ten cenný kulturní rámec úplně odlišného prostředí, jiných zvyků, jiného života... který je nesmírně zajímavé poznat. Proto mě tahle knížka tak uchvátila. Samozřejmě, že napínavost děje z ní dělá poměrně strhující záležitost, kterou nelze odložit. Nebo ji někdy naopak odložíte, protože se bojíte číst dál, i to se mi stalo. Ale nejcennější pro mě (samozřejmě kromě Amirova osobního, nebo spíš duševního, příběhu) bylo poznání kultury, o které jsem předtím téměř nevěděla, že existuje. Jsem prostě ráda, že teď si umím představit, jak to vypadalo, když kluci v Kábulu pouštěli draky. Nevím, jestli je ta tradice živá ještě teď. Přiznám se, že z hlavy netuším, jaká je tam momentálně situace. Ale vím, že chci, aby tam byl klid a mír, aby si zase děti mohly hrát v ulicích.

God save the Queen, God save all of you! and God save Afghanistan!

P.S. Jestli český překlad za něco stojí, to netuším a nemám moc v plánu to zjišťovat ;)